Když se Boží vedení zdá jinak, než čekám

Ahoj rodino, chtěla bych se s vámi podělit o situaci, kterou jsem čerstvě prožila. V mém zaměstnání se uvolnilo místo vedoucího a hned bylo vypsáno výběrové řízení. Přihlásit jsme se mohly jen já a kolegyně. První týden jsem vůbec necítila v srdci, že bych se měla přihlásit, a měla jsem k tomu tři konkrétní důvody. Svěřila jsem to Bohu, protože jsem nechtěla rozhodovat podle sebe. Rozhodla jsem se pro třídenní půst, abych utlumila tělo a lépe vnímala ducha.Čtvrtý den se stalo něco, co vnímám jako nadpřirozené – mé srdce se změnilo. Najednou jsem věděla, že se přihlásit mám. Všechny obavy zmizely a přišla jistota. Krátce nato jsme byly s kolegyní každá zvlášť pozvány k ředitelce, která nás obě do výběrového řízení povzbudila. Tento moment pro mě však nebyl tak zásadní.Když přišel den pohovoru, podala jsem tak dobrý výkon, že jsem ani na chvíli nezapochybovala o Boží přítomnosti se mnou. Vnímala jsem, že je to Jeho zásluha. Pak ale přišel okamžik, který bolestně zasáhl mé srdce. Nebyla jsem vybrána. Věděla jsem, že jsem vstoupila do boje, který byl předem prohraný. Dostavily se lidské pocity – křivda, zklamání, pocit nespravedlnosti – a zároveň i duchovní otázky: Bože, jak to? Byl jsi v tom vůbec? Nezmýlila jsem se? Napadaly mě nádherné verše o Boží věrnosti a dobrotě, ale této situaci jsem nerozuměla. Všechny kroky směřovaly k tomu, že Boží vůlí je být vedoucí.Když jsem odpoledne odcházela z práce, tekly mi slzy a mísily se ve mně různé emoce. Chtěla jsem všechno vypnout, a tak jsem se vědomě rozhodla opít. 😢 Druhý den ráno jsem pak seděla v kuchyni přes dvě hodiny, neschopná modlit se, číst nebo cokoli dělat. Pořád mi chodily myšlenky na minulost celé situace – znovu a znovu se mi vše přehrávalo.Najednou se mé myšlenky začaly upínat směrem, že nesmím dovolit minulosti, aby mě diktovala, a že mě Bůh přece učí žít v přítomnosti. Svůj příběh jsem sdílela s nejlepší kamarádkou a dotkla se mě její jednoduchá věta, která mě v mé sebestřednosti vůbec nenapadla: „Míšo, někdy je dobré prostě přijmout výsledek, i když neodpovídá našim očekáváním." Rozhodla jsem se celou situaci přijmout, a to i za cenu neporozumění. Ujasnila jsem si, jak se budu chovat ke kolegyni, která za nic nemůže, a odpustila jsem i nadřízené, přestože jsem si byla jistá, že měla vše dopředu naplánované. V pondělí, po rozhovoru s kolegyní, přišel do mého srdce nádherný pokoj. A víte co? Minulost pouštím a zůstávám v Boží přítomnosti. Najednou mi nezáleží na tom, abych všemu rozuměla, ale důležitá je důvěra, že On – můj Otec – v tom je. Pointa: Každou oblast, kterou máme pod kontrolou, Bůh vede k obrácení od nás samých k Němu. Moje síla je pouze v důvěře. Někdy je to bolestný proces lámání, ale vede k vítězství – k životu, který je pod Jeho vedením. A to za to stojí.

Komentáre (2)